Jsi slovní hříčka,
co vzlétla z mých úst na tvá víčka.
Jen zachvěla se pod jejím dotykem,
slyšel jsem vzdech a víc už ji neviděl.

Zůstala jsi nevyřčena,
mluvíš z mých úst,
která stala se němá.

Mé rty se ještě stále chvějí,
ze strachu před slovy,
která nevysloví.

************

Jsem papír,
co touží po inkoustu,
jsem inkoust,
co touží po slově,
jsem slovo,
co touží po vyřčení,
jsem ten,
kdo ví, že prohraje.

**************

Ztracená slova, nalezené ticho,
chci začít znova, nevím, proč dělal bych to.
Opět vejít, abych odešel,
zase začít, abych skončit musel.

Stále jsem cizincem ve vlastní zemi,
stále jezdím na půjčeném koni.
Dnes ještě mě zná a zítra už neví,
každý se ptá, i když smyslem to není.

Chodím tam a zase zpět,
mluvím, ale není mi rozumět.
Vzdávám se slov a porozumnění,
vydám se na cestu,
kde žádné slovo není.

Ztratím se v tichu,
hledaje pochopení,
co je za tou zdí,
nahlédni celý.

***********

Zdánlivě příběh jednoduchý,
protkaný jehlou neviditelnou,
něco přec pohromadě ho drží,
tahám za nitku pevnou.

Písmenko padá po písmenku,
slovo jedno za druhým,
odhalí duši křehkou,
a víc už vám neprozradím.

********************