Břehy jeho duše zatopeny,
zemi brázdí zástupy žen,
sám tolik trpí hlady,
i jeho rozhled ztrácí poloměr.

Kdysi nosil hrdě metál,
teď na zbytcích mršin se jen ukájí,
zbyly pouhé siluety,
temnotou se prochází.

Sama ryba na břeh nevyplave,
a na širé moře se tolik obává,
ani kapka jeho krve,
poklad nový mu nevydá.

A to vše až do té doby,
dokud sám si nepřizná,
že na poušti není vody,
a že je navždy vyprahlá.