Smutné jsi noční město,
ulice prázdné se zdají,
však zástupy armád jimi procházejí,
a pod každou z lamp,
jež světla svých stínů vrhají,
nové světy se mi zjevují.

Duše má plná obrazů a vzpomínek,
náhle probouzí se z letargie dávné,
ohně začínají plát, šamani přicházejí
a já s nimi, chci začít tancovat.

Šeptali jsme,
šeptali tak tiše,
až ztratili se
a hledali znovu
cestu k sobě.

Dupali jsme,
křičeli tak hlasitě,
až omrzelo se,
ale pak musí být,

musí být cesta zpět.

Zdálky tě nepoznají,
ani když blíž přijít se odhodlají,
na tom stejně nic nezmění,
tvoje tvář víc jim nepoví.

Až toho dne stal se z tebe dospělý,
když kráčel jsi sám ve svém utrpení,
bez těch, kdo by tě litovali,
nebo kroky tvé víc sledovali.

Tvá hra pokračuje i bez Julie,
obecenstvo dávno už odešlo,
mlčky za oponou tvé verše ožívají,
a ty již tak blízko,

tak blízko svému usmíření.

Psaní básně jako podzimní sběr,
lisovat a zrát,
žít vlastním životem.

Až jednoho dne ucítím chuť všech těch dní,
pro zralé víno sejdu hluboko do sklepení,
a vynesu vše to nejcennější

na světlo v němž se promění.

Báseň vystupuje z ticha,
kde nekonečno s okamžikem se stýká,
setká-li se tisíce slov v místech,
kde dlí slovo jediné,
pak přikryje mé tělo dávno zetlelé.

To přeťato ostřím nejtupějším,
v nirváně světů nestvořených,
vydalo se cestou jedinou.

Břehy jeho duše zatopeny,
zemi brázdí zástupy žen,
sám tolik trpí hlady,
i jeho rozhled ztrácí poloměr.

Kdysi nosil hrdě metál,
teď na zbytcích mršin se jen ukájí,
zbyly pouhé siluety,
temnotou se prochází.

Sama ryba na břeh nevyplave,
a na širé moře se tolik obává,
ani kapka jeho krve,
poklad nový mu nevydá.

A to vše až do té doby,
dokud sám si nepřizná,
že na poušti není vody,
a že je navždy vyprahlá.