Jak blízko mohu být ohni,
abych se nespálil,
jak blízko mohu být bohu,
abych víru neztratil.

Tak básníci s každým krokem,
kráčí prachem svých duší.

Jeden rituál stejný všem,
každý den umírá,
aby ten další zase se zrodil.

To jediná cesta, jak zůstat naživu.

Jak vzdálen budu sobě za pár let,
stačí vzpomenout si na Tebe,
to vrátí mne zpět.

Tak básníkova slova ztrácí lesk.

Je mi líto těch, co neznají vášeň,
bojí se života a poserou se strachem,
když víru ztrácejí, v rozumném kráčejí,
obehnáni zdí, s falešným pocitem,
že láska vyhrává, pravda vítězí.

Vždyť ani o píď se nehnem,
snad jen pro kousek něhy,
vzdáme se a vyhrajem,
jedno který směr.

Kolik ještě životů vlastně unesem.

Být slabý,
znamená být člověkem,
být moudrý,
zase překročit jeho stín.
Milovat,
je věřit na zázrak,
a žít,
čelit episodám zoufalství.

Ničeho mě v životě netrápí,
přitom hnutí každého listoví,
trápí mne mohem víc.
…………………………
Snad není příliš pozdě,
vydat se na cestu.
Však nepropadnu-li se,
když lásku v srdci svém neotevřu,
pak nepravou cestou
se vydávám,
vše ryzí
před svým zrakem nadobro ukrývám.
………………………………………
Až mé oči oslepnou,
mé smysly otupí,
vášeň v srdci mém nic již nenaplní.
…………………………………….
Ničeho mě v životě netrápí,
přitom hnutí každého listoví,
trápí mne mohem víc.
………………………
Snad není příliš pozdě,
lásce se otevřít.

Smutné jsi noční město,
ulice prázdné se zdají,
však zástupy armád jimi procházejí,
a pod každou z lamp,
jež světla svých stínů vrhají,
nové světy se mi zjevují.

Duše má plná obrazů a vzpomínek,
náhle probouzí se z letargie dávné,
ohně začínají plát, šamani přicházejí
a já s nimi, chci začít tancovat.